úterý 24. července 2018

24. července 2018

dnešek není nijak super den. co se mojí hlavy týče.

Jedna věc, na kterou nejsem nijak pyšná a vlastně to asi nechci nikom říkat je to, jak moc je mým pohonem ve skoro všem co dělám uznání od ostatních a chvála. Má to dva problémy.
Zaprvé, ačkoliv aktivně komplimenty vyhledávám, když je dostanu, nevím, co s nima dělat. Je to jako kdybyste celý život chtěli fakt hezkou a zajímavou vázu, co má babička na skříni a pak se babička konečně rozhodne, že vám ji dá. A vy ji nemáte kam dát, tak ji chvilku tak trapně držíte a pak ji vrátíte zpátky. Když mi někdo něco pochválí nebo když někdo pochválí mě, nevím, co mám s tím komplimentem dělat. Nemám ho kam dát. Vlastně jsem ho hrozně chtěla dostat, ale teď nevím co s ním a tak ho trapně a kostrbatě vrátím, jako "Tobě to taky moc sluší," a nebo jako: "Prosímtě, to nic nebylo, to by zvládnul každej, já jsem vlastně ani nic neudělala."
Zadruhé, jsem pak hrozně závislá na druhých lidech. Jsem hrozně závislá na tom, aby mi někdo řekl, že si vedu dobře. Tohle bych mohla klidně rozvést dál, ale ono to je asi pochopitelný samo o sobě a hlavně je v těch komplimentech mnohem větší háček.



Občas lžu.
Občas lžu, aniž bych chtěla lhát. To jsou věci, který se týkají blízký budoucnosti. Jako: "Já dneska fakt musím psát bakalářku, takže nemůžu udělat tuhle věc co po mně chceš/nemůžu s tebou jít ven/nemůžu cokoliv o čem se teď bavíme." Pak se zaseknu na instagramu, tumblru a pinterestu, začnu si barvit vlasy na růžovo nebo si přeorganizuju skříň a ze psaní bakalářky nakonec nic není.
Občas lžu, protože se stydím za to, že jsem vlastně nic nedělala. Když řeknu rodičům, že dneska musím překládat, pak jsem půl dne zavřená v pokoji, aniž bych něco přeložila a oni se mě pak zeptají, jak to šlo, začnu prostě lhát. Řeknu, že to jde pomalu, řeknu, že jsem si hlavně četla, co budu překládat, řeknu, že jsem přeložila pár stránek, ale není to tak.
Teď to asi zní jako odbočka mimo od toho tématu komplimentů a chvály, ale ono to spolu děsně souvisí.

Nedávno se mi stalo, že mě někdo, kdo mě zná vážně dobře, začal přímo přede mnou popisovat někomu, kdo mě nezná vůbec. Ne popisovat. Chválit. Chválit všechno, co jsem za posledních pár let "zvládla". Což mě teda postavilo do té paradoxní situace kdy dostávám přesně to, co chci, ale zároveň nevím co s tím, cítím se trapně a chci všechny ty komplimenty znegovat.
A zároveň mi hlásek uvnitř říká, že to není pravda.
Protože tahle druhá osoba se mnou nebyla pořád. Když řekne, kolik hodin jsem odučila, neví, kolik hodin jsem odflákala. Kolikrát jsem "vstávala brzy, abych si udělala přípravu" a nakonec jsem vstala tak akorát, abych stihla dojet do školy a celou hodinu odimprovizovala. Neví, kolikrát jsem řekla, že "jdu překládat", ale nakonec jsem se dívala dokola a dokola na seriál, který jsem už viděla a koupala se při tom ve vlastním pocitu provinění, protože jsem věděla, že bych měla něco dělat, ale nedělala jsem nic. (což se děje celý dnešek, proto se vlastně dneska cítím hrozně. mám pocit, že jsem nic neudělala, i když objektivně jsem toho asi udělala víc než obvykle.)
Když mě pak někdo chválí, mám pocit, že to není pravda. Když někdo řekne výčet věcí, které jsem "dokázala" (ani nedokážu to slovo napsat bez uvozovek, lol @ me), mám pocit, že jsem jim lhala až moc dobře. Že ta chvála skutečně je nezasloužená. Spousta věcí, který jsem za posledních pár let udělala, který třeba ostatním zní super, jsem udělala tak nějak omylem, hodně nahodile. Nikdo jiný neví, kolik za těmi (v uvozovkách) úspěchy stojí lží,i když malinkatých, zbytečných a takových, že vlastně nikomu neubližují. A taky nevidí jak moc jsem měla povětšinou štěstí. Mám pocit, že jsem spoustu těch věcí udělala bez větší snahy (což jsem sem i před chvílí napsala a pak to smazala, protože to není pravda. vím, že jsem makala, vím, že jsem mnohdy byla děsně unavená. objektivně to vím. ale jsou dny, kdy to nevím. a dnešek je přesně ten den, kdy to nevnímám, nevidím, nechápu.)
Mám prostě pocit, že je to všechno jedna velká lež. Objektivně vím, že jsem ty věci vážně udělala. Že u spousty z nich je jedno, jestli jsem párkrát kecala, ve finále jsem tu knížku fakt přeložila, ve finále jsem ty hodiny fakt odučila, ve finále jsem ty semináře fakt odtlumočila. Ale mám pocit, že jsem všem lhala.

No a pak je tu další věc, která na tohle všechno navazuje.
Mám pocit, že já jediná vím, jak jsem ve skutečnosti hloupá a nešikovná. Tohle nepíšu proto, aby někdo říkal, že to tak není. Sice vyhledávám komplimenty, ale taky je vlastně nechci, chápete. Takhle to je. Není to nějaká falešná skromnost, je to spíš kombinace nízkého sebevědomí a úzkostí s malou špetkou sebenenávisti. Fakt malinkou. Na tom se ale pracuje.
Mám pocit, že všichni ostatní si asi myslí, že "na to mám" a že "to někam dotáhnu", což se sice hezky poslouchá (a nehezky, víme), ale mám pocit, že já jediná vím, že to tak není. Mám pocit, že to všechno fejkuju a že to fejkuju až moc dobře.
A mám pocit, že moje cíle jsou nedosažitelné.
A když máte pocit, že nikdy nedosáhnete toho, čeho dosáhnout chcete (a jo, vím, cesta je důležitější než cíl, blablabla), nechce se vám na sobě pracovat. Chce se vám jen ležet, spát, dívat se na věci, který vlastně ani nesledujete, jen je máte na pozadí, zatímco ležíte v kaluži sebenenávisti a úzkosti z toho, že nestíháte práci, kterou máte udělat a nemáte šanci ji stihnout, pokud každý den bude jako ten dnešní. Začarovaný kruh, vlastně.

tohle asi pro dnešek zafungovalo jako taková terapie. pocit, že jsem někomu všechno tohle řekla.

jo a orla gartland tohle všechno zvládla mnohem líp popsat v písničce a takhle se vlastně jako cejtím, no.

Žádné komentáře:

Okomentovat